Něco psát, třeba na blog, a ještě třeba i pravidelně je pro celkem problém, aspoň pro mě určitě. A je to myslím dost dobře vidět. Na facebook nepíšu prakticky nic, na twitter se ozvu jen tak občas, no a na svém blogu? Krom toho, že mi blog funguje vždycky jen chvilku a pak díky technickýh problémů jaksi „zmizí“, tak to taky není zrovna místo oplývající mými psanými výplody.

Na druhou stranu je pravda, že občas mám chuť něco napsat. Proto taky mám sebou pořád blok, kde mám všechno od skic, přes zápisky a popisky a skicy až po skicy. Mám taky pár aplikací, které mám plné spousty těch psaných výplodů. A už jsem se přistihl, že si taky píšu různé zrovna aktuální poznámky někam na papírky kolem.

A proč tedy nemám popsaný blog, zaspamovaný Facebook, vytvítovaný Twitter a kdo ví, co ještě? Našel jsem si na to jednoduchý důvod -> během základní školy se ze mě stal nevididelný člověk. Moc jsem nemluvil a maximálně jen, když se mě někdo na něco zeptal (občas ani to ne). Nikde jsem se neukazoval. Nikam jsem se nehlásil. Byl jsem nenápadný. Dokonce jsem byl i jeden z nejmenších. Něco jako otloukánek introvertní asociál.

Nedostatkem sebevědomí už dlouho netrpím, s lidmi se bavím a jejich společnost často i vyhledávám (nikdy třeba neodmítnu pozvání na pivko/víno/kávu/čokoládu/…). Ale psát? A ještě k tomu to vystavit veřejně? A na svůj blog nebo kamkoli jinam? K tomu se pořád tak nějak nemůžu častěji přemoct 🙂

A pak to tady tak vypadá, blog stále voní novotou, jen s pár články. Jasně, měl bych psát častěji, měl bych *sám od sebe chtít* psát častěji. Ale… Pořád jsou tu ty hloupá “ale”. Nic neslibuju vám, zbloudilým pocestným sítí, vyhledávací botům a crawlerům ani nikomu jinému. To je zbytečné a hloupé. Sám sobě si ale slíbím, že si znova nahodím blog a minimálně jednou měsíčně do něj něco napíšu.

(A schválně, u sebe jsem si tenhle článek napsal dne 15. června léta páně dvoutisícího dvanáctého, tak uvidíme kolik dní zabere znovu spuštění blogu a jeho nahrátí na něj)